Blog - vzdělávání a kreativita pro každý den
Rozvoj osobnosti a inspirace pro trvalý růst
Firemní vzdělávání - rady, tipy, triky a nápady
Simona Barbry - Moje osobní cesta a vztah ke spiritualitě
Lidé potřebují rituály - dávají nám jistotu v nejistém světě. Ano, spiritualita je právě ukotvenost ve světě, která nám dává příležitost se zastavit a vnímat širší souvislosti - podívat se na svůj život a lidi a jevy kolem sebe z vyšší perspektivy a nadčasověho pohledu - ten někdy sahá historicky hluboko několik tisíc let nazpátek. Schopnost zastavit se dává paradoxně možnost jít kupředu - tyto momenty zastavení jsou dnes velice vzácné a o to více potřebné pro celou naši společnost!
Já osobně nevnímám spiritualitu jako honbu za výjimečnými zážitky - naopak, dokáži vnímat posvátné chvíle v "obyčejnosti" a každodennosti života. Zázrak toho, že jsme tady a teď - mindfulness dávám jako klíčový element do svých vzdělávacích seminářů.
Proč je důležitá spiritualita?
Viktor Frankl řekl, že pokud člověk nenaplní touhu po smyslu, ztratí „středobod života a přestane vycházet sám se sebou“, nazývá to existenciální vakuum.
Já vnímám spiritualitu jako nezbytnou součást života, komunikace i vztahů. Člověk potřebuje vidět a mít smysl v tom, co dělá. Je to konec konců i jeden ze základních pilířů vedení lidí. Prázdnota a její zaplňování “zážitky”, jídlem, alkoholem, nevěrou, přichází v momentě, kdy žijeme život, který nás nepřesahuje.
Měli bychom se přestat ptát: „Co nám svět dluží a přemýšlet o tom, co my dlužíme světu“ (to je také myšlenka Viktora Frankla)
Spiritualita dává životu řád, směr i hloubku. Pomáhá vidět dobro a zlo a pomáhá dělat životní volby a ty potom nést. Podle mě je to úlevné.
Martin Selligman, autor pozitivní psychologie pojmenoval 3 základní pilíře života:
1. Příjemný život (The Pleasant Life)
To je život v zábavě, jako v reklamě, ve kterém zažíváme co nejvíce podnětů a emocí. Ten ale nepřináší dlouhodobé uspokojení.
2. Zaujatý život (The Good Life)
Je spojený s “flow”, pohroužením se do smysluplné tvořivé aktivity, kdy naplno využíváme své nadání a potenciál a prožíváme tvůrčí proces. (O tom píše Mihaly Csikszentmihalyi). Patří sem i péče o rodinu a vztahy.
3. Smysluplný život (Meaningful Life)
Ten je zaměřený na hledání čehosi vyššího, něčeho, co dává smysl a ten je také nejuspokojivější.
Patří sem vše, co přesahuje uspokojování našich potřeb nebo potřeb našich nejbližších. Podle evoluční teorie je pro sociální chování vrozený způsob, jak ochránit náš lidský druh. Ano, právě bez spirituality bychom už pravděpodobně jako druh zanikli!
Jak žít spiritualitu v každodenním životě?
Spiritualita je pro mě o všeobjímající lásce. Jsem hodně svobodomyslná a v něčem nekonvenční, jsem zvyklá “narážet” na systém a na “autority”. To vás tlačí do polarity mezi rebelií a rezignací.
Naštěstí, jak se člověk vyvíjí a pracuje na sobě, dojde k sebepoznání a sebepřijetí. Spiritualita pro mě znamená “zpovídat” se nějaké vyšší pravdě, nikoli systému.
Žít život v pravdě a v lásce.
Zní to jako klišé, ale já opravdu sdílím myšlenku Johna Lennona a Paula Mc Cartneyho “All you need is love”.
Láska je “dotknout se Boha”, je v ní empatie, soucit, porozumění. Podívejte se, kolik lásky a moudrosti je v přírodě, které tolik škodíme a ona stejně na jaře “obrazí” a je krásná, má ohromnou sílu uzdravit sebe i nás a dávat život. Princip lásky vidím u týraných děti, které nepřestanou mít rády své rodiče, (ale sami sebe). Láska dojímá.
Láska je inspirace, probouzí to nejlepší v nás , energizuje, léčí.
Zpátky ke spiritualitě (tedy doteku sv. Ducha, něčeho vyššího), je to pro mě také estetično.
Architektura, výtvarné umění, literatura, tanec, akt filosofie, krásně upravený talíř, jídlo připravované s láskou, voňavý šálek kávy (který naplno prožijete), sklenka vína a doušek, který žehná slunci, půdě, hroznům i vinařům, láskyplný dotyk, dobrý záměr, příroda...
Spiritualita je pro mě konat ve jménu dobra.
Pomáhá spiritulita překonat samotu?
To je zajímavá otázka! Já myslím, že spiritualita se v samotě rodí. Že samotu volíme, když potřebujeme načerpat síly, přemýšlet bez vyrušování, získat inspiraci. Samota není osamělost. Spirituální člověk nikdy není sám. Cítí se součástí celku, vnímá a reflektuje a rozumí pohnutkám druhých. Proto je nesoudí. Proto je schopen prožívat soucit a milosrdenství.
Práce duchovního má určité parametry práce psychologa nebo terapeuta. Spojuje nás vše lidské a také to, co nás přesahuje. Myšlenky na Boha u věřících redukují úzkost - to jsou vědecké závěry.
Člověk pohroužený do motlitby nemůže zažít samotu, protože je v dialogu. Dánští vědci sledovali pomocí magnetické rezonance mozky modlících se křesťanů. Přestože je pro křesťany Bůh neviditelný, všemocný a všudypřítomný, během modlitby se neaktivovaly ty části mozku, které zodpovídají za zpracování abstraktních konceptů. Místo toho neurobiologové pozorovali, že se při modlitbě více zapojují oblasti, které používáme při normálních rozhovorech s ostatními lidmi.
Neurovědy navíc vnesly značné světlo do toho, co se v nás vlastně děje. Rozdílné zážitky vytvářejí rozdílná neurologická spojení, která přinášejí rozdílné emocionální pocity. V závislosti na tom, které neurony jsou aktivovány, se některá spojení stávají silnějšími. Být si vědomý sám sebe neuvěřitelně obohacuje životní zážitky a životní zkušenosti.
Když se podíváme na modlitbu, je to fascinující fenomén – kromě člověka ji žádný jiný živočišný druh nezná a vydržela nám až do současného 3. tisíciletí. Vnímám modlitbu jako “streaming” pozitivních záměrů a myšlenek. Díky posilování konkrétních neurospojení působíme na neuroplasticitu. Tréninkem lze dosáhnout každého talentu a každého cíle. Věřím v účinnost modlitby, pokud je vroucná a upřímná, může nám pomoci být tím, kým toužíme být.
Je Bible i dnes živou knihou?
Bible je nejčtenější knihou na světě, čtou ji jak její stoupenci, tak její odpůrci, proto stojí za to k ní přistupovat s respektem a znát alespoň základ.
Pohybujeme se v křesťansko-židovském paradigmatu. Každé malé nevěřící dítě dá dohromady Desatero. K bibli se vztahujeme, ať už věříme nebo ne.
Já jsem se zájmem sáhla po biblických příbězích, když jsem žila ve Vídni a měla permanentku do Kunsthistorisches Museum. Pracovala jsem jako asistentka pana Prof. Reiského. Připravovala jsem mu podklady pro články, měla spoustu volného času a žádné kamarády. Chodila jsem do muzea a hodiny trávila pozorováním klasických děl. Bylo to pro mě takové kino. Naciťovala jsem se do těch obrazů a představovala si, co ty postavy asi prožívají ... klasické umění je často inspirováno právě biblickým příběhy. Proto jsem je i začala číst. Je to dobrý základ pro chápání něčeho archetypálního v nás - něčeho, co nás přesahuje.
Takže moje cesta k Bibli nebyla o hledání Boha, ale o touze ocenit autory klasických děl a porozumět, co se snažili zachytit.
Mám dva syny. Starší vyrůstal v Belgii a měl povinný katechismus. Jeho postoj k víře je velmi racionální. O to víc mě překvapil mladší syn, který vyrostl v Čechách, nevedli jsme ho k víře a zbožňuje Bibli pro děti. Měl rád ty obrázky i příběhy. Dodnes si v ní listuje, řekla bych spíš z estetických důvodů...
Něco v nich ale ulpělo a věřím, že to determinuje jejich cestu životem a to tím správným způsobem.
Jsme ateistická společnost, ale neznám nikoho, kdo by se alespoň jednou v životě vroucně nemodlil. Bible a víra může být zdrojem útěchy v “temných nocích duše”, jak toto rozpoložení nazval můj oblíbeny autor Thomas Moore.
Spiritualita je pro mne majákem, který se snažím jako orientační bod využívat i pro mnou realizované firemní vzdělávání - pro své kurzy a semináře využivám témata právě z oblasti spirituality...
